KARAT eXtreme Heads – Moraviaman 2015

Takový železný muž musí nejdříve v plavkách i v neoprenu, třikrát obeplavat otrokovický štěrkáč, což dá dohromady přibližně 3,8 kilometru. Pak si vyzvedne z depa kolo a hezky s ním dokola objede čtyři kola na svém kole se dvěma koly a kolou v bidonu, což dělá krásných 180 km. No a nakonec si ještě jen tak mimochodem zaběhne maraton. A tomu celému potěšení se říká železný muž.

Jelikož letos žádného železného muže v naší firmě nemáme, jako každý rok jsme postavili štafetu. Nebo spíš hned dvě. Karat eXtreme Heads A, ve složení Ondřej Kučera (Fruko Schulz), Dušan Kovář, Tomáš Lovas. Jelikož kolega Šrotíř, který měl být původně členem Áčka, krátce před startem onemocněl, musel ho nahradit Tomáš. Ale Libor Šrotíř se nevzdal a jako správný člen Karat eXtreme Heads si odběhl alespoň jedno kolečko, tentokrát za Béčko. Borci z Áčka si rozdělili štafetu podle triatlonových disciplín, kde každý z nich absolvoval jeden triatlonový sport. Karat eXtreme Heads B letos tvořili kolegové Petr Masařík, Martin Válek, Martin Válek Jr., Denisa Augustinová Wrožynová, Libor Šrotíř, Robert Blaha a Juraj Macko. Poslední dva si letos střihli úsek z každé disciplíny.

Již při sestavování týmů proběhla debata ohledně označení. Na cimrmanovskou otázku kolegy Blahy, proč zrovna my jsme béčko, odpověděla již hned první disciplína – plavání, kde Áčkový Ondřej Kučera naložil Béčkovým kolegům (Blaha, Masařík a Macko) hned asi 20 minut, což je necelý jeden úsek. Petr Masařík netrénoval letos téměř vůbec a jeho plavečtí kolegové jenom o něco málo více. Kromě toho kolega Macko uplaval namísto zamýšlených 1,3 km něco kolem 2 km, a to z důvodu poněkud problematické orientace v terénu. I přesto, že byly bójky označeny křiklavou barvou, blížil se k nim iterativní metodou: plaval někam, pak to zkorigoval směrem k bójce, po chvíli znovu zjistil, že plave jinam. Jeho přibližování k bójce vypadalo asi tak, jako když lyžař sjíždí svah ne sjezdem, ale obloučky. Komický byl též jeho běh v neoprenu z vody přes celé depo až k odevzdávce. Holt, neopren prostě není stavěn k běhu.

Robert Blaha, který mezitím vyměnil plaveckou čepici za kolo, vystartoval, aby se pokusil dohonit ztrátu na Áčko. Jenomže v tu dobu měl už Dušan Kovář v nohách první třetinu cyklistického kolečka a Béčkařům se vzdaloval čím dál více. Ono se to nezdá. Řeknete si, že jedno kolečko je pouze 45 kilometrů na kole. Jenomže zkuste si to dát v závodním tempu. Robert po absolvování své cyklistické části prohlásil: „Myšlenka, že bych tohle to dal ještě třikrát za sebou, mi přijde úplně zcestná.“ Typický Béčkový projev. Dušanovu Áčku se ta myšlenka naopak docela zalíbila a ujel 180 km za neuvěřitelných 5 hodin a 20 minut. To dají Béčkaři možná na mopedu a ani tam není jisté, jestli na jedno tankování. Ale nevadí, Béčkaři to dle kolegů Blahy a Macka dělají spíše pro zábavu.

Juraj Macko to také na kole předvedl v zábavném čase, a to za hodinu a tři čtvrtě. Juraje k cyklistické části inspiroval jeho krajan Peter Sagan. Už brzy po cyklistické předávce se ale ukázalo, že Juraj má se Saganem společné pouze slovenské občanství. Již krátce po startu byl dostižen jednou mladou slečnou, záhy poté na středně prudkém krátkém kopci již musel kolo tlačit a za celou dobu dokázal svou rychlostí předstihnout pouze závodníky, kteří už tou dobou absolvovali běžeckou část závodu. Jiný názor na kolo měl tandem Martin Válek senior a junior. Senior měl za úkol snížit ztrátu Robertovu a junior Jurajovu. Nakonec se to celkem podařilo a výsledný čas šest dvacet nebyl zase až tak špatný.

To už se ale blížil maratonský běh. Áčkovou štafetu zastupoval Tomáš Lovas, který si téměř zaběhl maratonský osobák. Oficiální. Neoficiální osobák zaběhl na jiném maratonu, bohužel pod jiným jménem, takže ses ním oficiálně nemůže nikde chlubit. Ale i tak je to prostě borec. V teamu B svou poslední disciplínu absolvoval Robert, který nás po odběhnutí svého čtvrtmaratonu z rodinných důvodů opustil. My jsme se ale na ten rodinný důvod vůbec nezlobili, protože tento velice sympatický rodinný důvod (toho času blond s téměř ideálními mírami) nám po celý čas hezky fandil a pomáhal například s oblékáním do neoprenu.

Na Roberta běžecky navázala naše milá kolegyňka Denisa Augustinová Wrožynová, toho času na dovolené (mateřské). Ta si, jak se říká, jenom tak odběhla od plotny. A hned z toho bylo 10 a půl kilometru. Na Denisu netrpělivě čekal Juraj, který si po dokončení svého úseku lehl na trávník a ještě deset minut to rozdýchával. Ale nakonec všechny disciplíny úspěšně zvládl, stejně jako Robert. Když vyběhl na poslední úsek Libor Šrotíř, Áčko už dávno v cíli zapíjelo párek kofolou. Jejich celkový čas 10:12:01.4 budí respekt. Když už i Áčko zapomnělo, že něco jedlo, doběhl Libor ve výborném čase a celkově čas Béčka vylepšil na celkových 11:53:08.9. Není to špatné. V našem vnitrofiremním boji obsadilo Béčko hezké druhé místo. Heslem Áčka letos bylo, že není důležité vyhrát, ale zvítězit. Časově uprostřed mezi oběma KARAT týmy se umístilo mužstvo našeho zákazníka Gemini, které zvládlo pokořit železného muže v čase 11:15:03.8.

Nesmíme ale zapomenout na zázemí, o něž se nám po celou dobu staral Robertův rodinný důvod Janička a organizačně také Libor. Vedle našeho stánku byla také štafeta, která měla heslo: letos štafeta, příští rok každý sám. Toho hesla se chytil člen loňské Áčkové štafety, David Fiala z Atalianu, a letos to dal celé sám. Smekáme. Takže další rok to dáme všichni celé a žádné trudnomyslné řeči o zcestných myšlenkách (že, kolego Blaho). Sportu zdar a triatlonu zvlášť.

Od mikrofonu se s vámi loučí komentátoři Robert Blaha a Juraj Macko.

Autor: PhDr. Juraj Macko, člen KARAT eXtreme Heads